V demokratickém právním státě je nezbytné, aby se trestní řízení řídilo takovými zásadami, které budou chránit jednotlivce před libovůlí státu a tím naplňovat definici takového státu. V trestním řízení nejde o spor dvou zcela rovnocenných stran, jako je tomu v civilním řízení, jde o spor mezi jednotlivcem a státem. Právě proto jsou v trestním řízení nezbytné zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, když právě tyto zajišťují, že nebude na obviněného hleděno automaticky jako na vinného.
Presumpce neviny
Presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který zní: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“ Tato zásada je promítnuta do trestního řádu, když je upravena v § 2 odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“
Není-li tedy pravomocně rozhodnuto jinak, je nutno hledět na obviněného jako na nevinného. Z toho vyplývá, že obviněný nenese důkazní břemeno, které v plné výši nese stát, který je v trestním řízení zastupován státním zástupcem. Stát, resp. státní zástupce, musí soudu předložit takové důkazy, které bez důvodných pochybností dokazují, že se daný skutek stal, a že jej spáchal právě obviněný. Obviněný tedy není soudu povinen prokazovat svou nevinu.[1]
S důkazním břemenem na straně státu můžeme spojovat i další zásadu, kterou je zásada nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo nesmí být nucen k sebeobviňování), na jejímž základě má obviněný právo mlčet a rozhodne-li se tak, nemůže mu to být přičítáno k tíži.
In dubio pro reo
Zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) pak vychází z výše popsané zásady presumpce neviny, tedy z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když je procesním následkem presumpce neviny. Tato zásada nastupuje v momentě, kdy jsou soudu předloženy veškeré důkazy obžaloby, a přesto v procesu existují důvodné pochybnosti o vině obviněného.
Trestní řízení se v České republice řídí primárně zásadou materiální pravdy, a tato souvisí s vyhledávací zásadou, což znamená, že mají orgány činné v trestním řízení povinnost zjistit skutkový stav tak, aby o něm neexistovalo důvodných pochybností. Budou-li takové pochybnosti přetrvávat, pak by měl soud rozhodnout ve prospěch obviněného, a tedy jej zprostit obžaloby. Tato zásada pak platí nejen pro soudy, ale i orgány činné v trestním řízení.[2]
Tato zásada však bude užita pouze v případě, že jsou pochybnosti o vině důvodné a jsou v podstatných skutečnostech, a to sice v takové míře, že by ve střetu s nimi nemohl výrok o vině obstát. Tyto pochybnosti především musí být neodstranitelné dalším dokazováním.[3]
Závěr
Jak zásada presumpce neviny, tak z ní vycházející zásada in dubio pro reo jsou zásadami, jež jsou pro trestní řízení v právním státě nezbytnou součástí a bez nichž by nebylo naplněno právo na spravedlivý proces.
[1]Nález, Ústavní soud, 06. 03. 2020, II. ÚS 2929/18.
[2]Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. § 2 odst. 5.
[3]Usnesení, Nejvyšší soud, 31. 05. 2017, 11 Tdo 291/2017.
Bělina & Partners advokátní kancelář s.r.o.