V praxi se při přihlašování pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení můžeme nezřídka setkat s otázkou souběžného uplatnění kauzální a směnečné pohledávky, kdy směnka zajišťuje kauzální závazek. Ze strany insolvenčních správců či dlužníků samotných se lze setkat s argumentací, že takový postup není možný, neboť nelze požadovat dvojí plnění. Pojďme si tedy vysvětlit, jak to funguje, a proč taková argumentace u soudu neobstojí.

Jaký je rozdíl mezi kauzální a směnečnou pohledávkou?

Pojmem kauzální pohledávka se označuje taková pohledávka, která vznikla na základě konkrétního právního důvodu (kauzy). Mohla vzniknout na základě smlouvy, rozhodnutí soudu nebo jiné právní skutečnosti. Je tedy důležité, aby se vázala ke konkrétní právní skutečnosti. Aby byl věřitel s kauzální pohledávkou úspěšný a mohl ji uplatnit u soudu, musí být schopen prokázat existenci konkrétní kauzy, z níž pohledávka vznikla. Důkazní břemeno leží na věřiteli.

Směnečná pohledávka je specifický druh pohledávky, který je úzce spojen s existencí směnky. Na rozdíl od výše zmíněných kauzálních pohledávek, které jsou vždy vázány na konkrétní právní skutečnost (např. smlouvu), je směnečná pohledávka abstraktním typem, což se projeví v tom, že pro existenci směnky není právní důvod (kauza) důležitý a ani z ní nevyplývá. To znamená, že její platnost nezávisí na žádném konkrétní kauze, která by vznik směnky musela ospravedlnit. Nejvyšší soud je ohledně tzv. zajišťovacích směnek ustálen v závěrech, že směnku lze definovat jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. Směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 ICdo 4/2012).

Je možné uplatnit souběžně oba typy pohledávek v insolvenčním řízení?

Ano, je to možné. Z pohledu věřitele je souběžné přihlášení kauzální a směnečné pohledávky do insolvenčního řízení zcela legitimní a právem aprobovaný postup.

U směnečné pohledávky se neuplatňuje princip akcesority, není závislá na existenci pohledávky, kterou zajišťuje, ani princip subsidiarity, tj. věřitel se nemusí nejprve snažit uspokojit z pohledávky, kterou směnka zajišťuje, nýbrž se může přímo domáhat uspokojení ze směnečné pohledávky. Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006).

Věřitel má právo uplatnit oba typy pohledávek, jelikož kauzální a směnečná pohledávka jsou samostatnými závazky vyvěrajícími z vlastního právního důvodu. Nejde o duplicitní uplatňování práv z jednoho právního důvodu, ale jde o zcela samostatné a na sobě nezávislé právní nároky s odlišným právním režimem, které k sobě přistupují kumulativně. To však neznamená, že by se mělo věřiteli z ekonomického hlediska dostat dvojího plnění. Směnka slouží k vyššímu zajištění práv věřitele, je sice na pohledávce zajištěné směnkou nezávislá, ale ve svém důsledku působí jako náhradní plnění. Dlužník plní na směnku, která zajišťovala kauzální pohledávku. Takže dluh z kauzální pohledávky je tímto zprostředkovaně splacen “náhradním plněním” ze směnky.

Přihlásit obě pohledávky souběžně do insolvenčního řízení lze, přičemž v rozsahu, ve kterém se tyto pohledávky “kryjí”, se v rámci insolvenčního řízení považují za jednu pohledávku a nesčítají se ani pro účely hlasování na schůzi věřitelů ani pro účely rozvrhu (srov rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3716/2007).

Souběžně můžeme také přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku ze zajišťovací směnky a kauzální pohledávku, která je navíc zajištěna zástavním právem. Pokud však věřitel přihlásí pouze nezajištěnou směnečnou pohledávku a poté by se chtěl uspokojit ze zástavního práva, kterým byla zajištěna kauzální pohledávka, nebude to možné z důvodu, že kauzální pohledávku do řízení nepřihlásil a nemá na uspokojení ze zástavního práva žádný platný právní titul v rámci daného řízení. Směnečná pohledávka je samostatná a zcela oddělená od kauzálního závazku a zástavní právo se na ní nevztahuje.

Je nezbytné v přihlášce specifikovat kauzu směnky?

Směnka je, jak již bylo zmíněno, abstraktním právním úkonem, v které kauza výslovně vyjádřena není, a ani z ní nevyplývá. Často se v praxi můžeme setkat se situací, kdy insolvenční správci vyzývají přihlášené věřitele, aby směnečné pohledávky doplnily i o kauzu. Vysvětlují to tvrzením, že potřebují dostatečné množství informací, aby byli schopni pohledávku řádně posoudit. Insolvenční zákon stanoví požadavek na posouzení skutkového popisu důvodu vzniku pohledávky, což si však nelze u směnečné pohledávky vykládat tak, že se má posuzovat kauza směnky. Vysvětlování kauzy pohledávky může být významné při posuzovaní existence pohledávky, ale toto neplatí u pohledávek abstraktních.

U abstraktních pohledávek se bude zkoumat čistě existence či neexistence nároku. Insolvenčnímu správci tak postačí pouze ty skutkové informace, které mu umožní učinit závěr, zda daná směnečná pohledávka vznikla a zda je vybavena nárokem. Směnečný věřitel tak není povinen tvrdit skutkové okolnosti osvětlující kauzu směnky, či prokazovat faktický důvod vzniku závazku.

Je potřeba předložit originál směnky?

Nabízí se otázka, zdali je potřeba předložit originál směnky jako přílohu přihlášky směnečné pohledávky do insolvenčního řízení. Pro posouzení této situace je podstatné, jestli se jedná o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou.

Nejprve se zastavíme u pohledávky nevykonatelné. Cenný papír je listina, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že pokud listina absentuje není možné dané právo uplatnit ani převést. Z toho důvodu je u tzv. nevykonatelných směnečných pohledávek vždy nutné přiložit originál směnky jako přílohu přihlášky, či ji doložit poté, ale vždy se tak musí učinit do začátku konání přezkumného řízení. Pokud se věřitel tímto způsobem nezachová, insolvenční správce bude nucen přihlášenou pohledávku popřít, jelikož zde není jistota o pravosti směnky či jejím majiteli. Vrchní soud v Praze k tomu v usnesení ze dne 6. 1. 2017, sp. zn. 101 VSPH 126/2016 dodává následující: ”Pokud věřitel nepředloží směnku ani v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky ze směnky, nemůže věřitel v tomto incidenčním sporu uspět. V takovém případě není dán prostor pro výzvu dle § 114b o.s.ř. A není možné rozhodnout ve prospěch žalobce rozsudkem pro uznání vydaným dle § 114b odst. 5 o.s.ř.”

Jedinou výjimku z povinnosti předložit originál směnky insolvenčnímu soudu představuje procesní situace, kdy již běží soudní řízení o zaplacení směnky a směnka je z toho důvodu uložena v soudní úschově. V takovém případě je na insolvenčním správci, aby si u příslušného soudu uložení originálu směnky ověřil.

Podíváme-li se, jak je tomu u tzv. vykonatelných směnečných pohledávek, zjistíme, že by věřiteli mělo stačit k úspěšnému předložení čistě jen pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, kterým byla přihlašovaná pohledávka přiznána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 99/2015 ze dne 21.12.2017). Věřitel nemá povinnost dokládat originál směnky. Názor, který vyústil ze zmíněného rozhodnutí, nemusí však obstát za všech okolností. V případě, že insolvenční správce popře vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše takové pohledávky, bude dána potřeba předložit originál směnečné listiny i v případě vykonatelné pohledávky.

Bělina & Partners advokátní kancelář s.r.o.

Naše služby se zaměřují mimo jiné též na vymáhání pohledávek a zastupování v insolvenčních řízeních.

Nález Ústavního soudu ze dne 11. září 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 se stal průlomovým rozhodnutím v otázce valorizace vnosů do společného jmění manželů. Je významný nejen pro porozvodové vypořádání SJM, ale i pro podmínky přípustnosti dotváření práva při vyplňování mezer v právu soudy.

Stěžovatel a vedlejší účastnice byli manželé již od roku 1988. Manžel vlastnil nemovitost, kterou měl ve výlučném vlastnictví. Krátce po uzavření manželství ji prodal a společně s manželkou koupili nemovitost, která již byla součástí společného jmění manželů (hodnota nemovitosti cca 200.000 Kč). Manželství bylo však v roce 2017 rozvedeno a následovalo řízení o vypořádání společného jmění manželů. Hlavním předmětem sporu se stala ona nemovitost, která ovšem v době rozvodu dosahovala mnohonásobně vyšší hodnoty (hodnota nemovitosti v době vypořádání společného jmění cca 10 mil. Kč).

Civilní soudy nařídily nemovitost prodat a bývalým manželům rozdělily výtěžek rovným dílem. Stěžovateli navíc přiznaly částku, kterou vynaložil ze svého výlučného jmění ke koupi společné nemovitosti v souladu s ustanovením § 742 odst. 1 občanského zákoníku (cca 170 tis. Kč). I přes stěžovatelovy námitky nepoužily civilní soudy § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při vypořádání zaniklého společného jmění vnos manžela z výhradního do společného majetku takzvaně valorizuje (započítá se zvýšený nebo snížený podle změny hodnoty součásti majetku, na niž byl vynaložen)․ Odkázaly totiž na dřívější rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 29. 7. 2022 (R 64/2023), který v jiném řízení dovodil, že toto ustanovení lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli. Přitom v předmětném řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se s manželkou na ničem takovém nedohodli. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s tím, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, neboť rozhodovaly ve zjevném rozporu s § 742 odst. 2 občanského zákoníku.

Bylo dotváření práva Nejvyšším soudem už za hranou?

Soudy, jakožto jedna ze základních složek státní (a veřejné) moci, mají za úkol zákony interpretovat a aplikovat. Při tomto procesu ovšem musí soud vzít v potaz účel a historii vzniku zákona a souvislosti s celým právním řádem.

Ústavní soud připomněl, že co se týče jazykového významu textu, lze od sebe odlišit výklad práva, dotváření práva a tvorbu práva. Výklad práva si klade za cíl při jasném jazykovém jádru dotvořit nějakou jeho neurčitou část. Pokud je ale při výkladu práva překročena hranice extenzivního výkladu, jedná se o dotváření práva, nebo jeho tvorbu. Soudy tuto hranici mohou překročit za předpokladu, že respektují obecně uznávané metody dotváření práva. Je to možné proto, že zákonodárce nemůže předvídat každou jednotlivou situaci, a proto je dotváření práva soudy za určitých podmínek přijatelné.

Ústavní soud ve svém rozhodnutí vymezil podmínky, za kterých je dotváření práva soudem přípustné. Soud si může dovolit dotvořit právo, pokud 1) se v příslušném ustanovení vyskytuje mezera, 2) se jedná o mezeru nevědomou, 3) mezera není nevědomá, ale musí dojít k zásadním změnám relevantních (např. společenských) okolností.

Dle argumentace Nejvyššího soudu se jedná o nevědomou mezeru v zákoně a jazykový význam tohoto ustanovení je širší, než jaký je účel zákona. Z toho důvodu se rozhodl pro dotvoření práva teleologickou redukcí. Toto své dotvoření ovšem náležitě neodůvodnil, což mu Ústavní soud ve svém nálezu vytkl.

Ústavní soud konstatoval, že formulace v ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku je natolik jasná a jednoznačná, že pro jakékoliv dotváření práva soudem zde není prostor. Současně je Ústavní soud toho názoru, že jde o vědomou mezeru v právu, a proto, pokud chtěl Nejvyšší soud dotvářet právo, měl se dostatečně zabývat otázkou, zda nedošlo k významné změně společenských nebo jiných relevantních poměrů, které by tuto změnu opodstatnily, což ovšem neučinil.

Dle Ústavního soudu je tedy na základě jazykového výkladu tohoto ustanovení manžel oprávněn při rozvodu požadovat vyplacení nejen finančních prostředků ze svého výlučného vlastnictví, které vynaložil na koupi společné věci, ale i zvýšenou hodnotu té části majetku.

Starý občanský zákoník neznal žádné ustanovení obdobné § 742 odst. 2 občanského zákoníku. Dříve byla tato situace řešena judikaturou, která uplatňovala tzv. princip redukce, který přihlížel pouze ke snížení hodnoty dané věci. Oproti němu se dnešní zákonná úprava řídí principem obohacení. Ten má zaručit, že při vnosu do společného jmění manželů není rozhodující výše hodnoty investovaného majetku, ale jak se investice projeví ve zvýšení hodnoty společného jmění. Důvodová zpráva tuto změnu ospravedlňuje tím, že pro dobu, ve které vznikl účinný občanský zákoník, byly charakteristické výkyvy cen oběma směry, proto se zákonodárce rozhodl pracovat i s variantou zvyšování hodnoty společného majetku, nejen jeho snižování.

Proto Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní a jinou ochranu. A to tím že se odchýlil od ustálených interpretačních metod a očividného záměru zákonodárce. I přesto, že k tomu nebyly žádné relevantní důvody, se rozhodl dotvářet zákon. Doslovné znění zákona i vůli zákonodárce tak nahradil svou pouhou představou o vhodnějším právním pravidlu.

Ústavní soud na konci svého nálezu zdůraznil, že nepopírá, že se soud při aplikaci ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku může potýkat s aplikačními obtížemi. Vyslovil možnost Nejvyššího soudu rozpracovat podmínky, za kterých mohou obecné soudy toto ustanovení aplikovat pro jednotlivé situace. Ovšem zcela popřít obecný princip obohacení a redukovat ho pouze na případy, kdy se na něm manželé výslovně dohodnou, vykračuje z mezí soudcovského dotváření práva.

Bělina & Partners advokátní kancelář s.r.o.

Naše služby se zaměřují mimo jiné též na oblast rodinného práva, vypořádání společného jmění manželů i zastupování před Ústavním soudem